R.I.P., pane Janota

Tak trošku s křížkem po funuse, ale mně se prostě nedaří být pořád in a online. Teprve tento týden jsem narazil na článek pana Janoty o tom, jak to celé bylo a až poté jsem se dozvěděl o tom, jak to celé skončilo. Definitivně.

To bylo včera. Nyní přemýšlím, jak to pobrat, jak to pobrat po kocourovsku. Pravda, kocourkov je k této situaci celkem příhodné slovo…

R.I.P

Peace. Mír. Klid. Ne, myslím, že zprávy nikdy neříkají vše a média již ze své podstaty nemohou předkládat objektivní pravdu (nebývá totiž tak senzační a zajímavá jako lež). Navíc, pravda je subjektivní. Každý má svoji pravdu. Těžko se stavět mezi člověka, který je ochoten vzít zbraň a vystřelit, a člověka, který je ochoten zoufalým lidem topícím se v dluzích brát to poslední, co mají (jasně, někdo musí exekutora dělat – anebo ne?).

Mezi člověkem, který použil zbraň, a člověkem, který mu k tomu dal důvod, by měl být soudce. Jenže dá se v současnosti soudcům věřit? Jakkoli, soudce je ten, kdo má soudit. Já nesoudím a nehodnotím. Přesto mnou otřásl příběh někoho, kdo byl de facto jeden z nás, dokonce z nás blogerů. Tedy R.I.P.

Ponechávám stranou kritiku

Ponechávám stranou kritiku našeho státu, úřadů, exekutorské mafie – to jsou instituce. Navíc je tu takové kritiky dost. Pořád je to všechno jen a jen o lidech, o každém jediném člověku. A co mě dostalo je, když místo soucitu či soustrasti lidé projevují svůj postoj stylem: „nadělal si dluhy, dobře mu tak.“ Kde je nějaká empatie, úcta ke smrti? Ano, tato probíhala online, o to je menší nebo větší? Pokud člověk žije virtuálně, tahá názory po drátech, tak se z něho stane bezcitný robot?

Včera jsem shodou okolností narazil i na reakce lidí, kterým vadili sirény na počest jedné hrdinské smrti. (O hrdinské smrti pražského hasiče snad nelze pochybovat, to je trochu jiná než smrt dlužníka, kterého honí exekutoři.) I tak – opět jsem žasl, že někdo odmítá uznat hrdinskou práci hasičů. A co víc, že někomu vadí chvilka hluku sirén, to jediné, co se ještě dá tam do nebe (možná) poslat…

Mám ještě jeden příběh

Příběh z jiného soudku, příběh o jedné holce. Vyučila se, byla mladá – a hloupá, jak to tak bývá. Udělala si dítě. Jak hloupé, tak mladá. Měla si přece užívat života. No, užívala si života, ale toho nového života, který teprve začínal. I ona se vlastně teprve učila, co je to život, složenky, výdaje, příjmy.

Byla šikovná, nevadilo jí pracovat. Jakmile to šlo, začala dělat své řemeslo. Sehnala si nájem v jednom „salónu“. Ano, chtěli po ní nájem, že tam bude dělat své řemeslo. Copak to není daleko a daleko výhodnější než někoho zaměstnat? Copak myslet na peníze a svůj finanční prospěch není to, co je dnes žádoucí? Na řemeslo té holky ale salón nebyl vybavený. Takže vlastně ty cizí, navíc nevybavené, prostory musela vybavit ze svého, resp. z půjčeného (kde by na to vzala?). Jak úžasně tehdy slovo salón znělo.

Jenže salón, který řemeslnici zdaleka převyšoval ve finanční gramotnosti (možná až moc), chtěl čím dál víc. Vymýšlel akce a reklamu, kterou měli platit nájemníci, byla přece pro ně. Vymýšlel toho tolik, že nakonec se v tom salónu nedalo vydělat na víc, než na tyto akce. A tak to začalo.

Ano, v salóně to skončilo. Skončilo to u exekutorů. Domácnost něco stojí, dítě něco stojí, život něco stojí. A jsou tu dluhy. Jasně, byla hloupá, to jsme věděli od začátku. Uměla své řemeslo, ale neumělo podnikat. Jak by mohla při své inteligenci? Vždyť neměla na víc než na to, aby se vyučila. Ale je kvůli tomu méněcenná? Píšu její příběh, ona sama ho nesepíše, nemá na to. V tom byl pan Janota lepší, uměl alespoň psát, když už neuměl řídit své finance.

Když někdo (ne)umí matematiku

A to vážně budeme odsuzovat jednoho člověka vedle druhého proto, že něco neumí?

Je člověk skutečně špatný jen proto, že nemyslí primárně na peníze? Je neschopný jenom proto, že mu chybí ona finanční gramotnost a snadno podlehne sladkým řečičkám lichvářů nebo inteligentních, na peníze myslících majitelek salónů? Opravdu si takový člověk nezaslouží pochopení a soucit? Opravdu mu nepatří nic jiné než bezcitné jednání exekutorů? A jak to má takový člověk, navíc hloupý a neschopný, ustát?

Čísla a peníze jsou nakonec strašně jednoduché – pro ty, kterým jde matematika. Vše si můžeme spočítat, odečíst, vynásobit. Víme, kolik ten člověk dluží a klidně z toho můžeme násobením udělat pěkné exekutorské sousto.

A je strašně lehké dlužníka odsoudit – nadělal si dluhy, ať platí. Ale z čeho? Jak? Jak žít a proč ho to nikdo sakra nenaučil?

Ne, nezastávám se nikoho. Nehodnotím. Jen se divím, že člověk nějak v této společnosti přestává být člověkem. Nakonec je to jen číslo vyjádřené výší dluhu, počtem let, ke kterým byl odsouzen, nebo číslem podlaží, ze kterého nakonec skočil.

Čísla stranou, závěr musí být pozitivní

V tomto článku snad i vynechám sladkou pointu. Bojím se, že by z ní byl spíš oslí můstek. Dovolím si jen jedno jméno – David Garett, můj oblíbený houslista, úspěšný, šikovný, schopný, inteligentní. Jeho hudba je pro lidi, pro ty, kteří ji dokážou cítit, pro lidi, kteří mají city a nechybí jim soucit. Tak to vnímám. Tak něco z té hudby předkládám.

Posílám tuto hudbu všem lidem, schopným i neschopným, dokonce i těm, co něco dluží, se vzkazem: „jsme přece lidé... ať žije život“. Viva La Vida